V období nacistické okupace v letech 1939–1945 byla česká společnost vystavena brutální represi, jejíž obětí se stali i příslušníci pedagogického stavu. Zvláště tragický byl osud učitelů působících na území dnešního Olomouckého kraje, kteří se nejen věnovali své výchovné činnosti, ale zároveň se aktivně zapojili do odboje proti fašistickému útlaku.
Podle dostupných údajů padlo v tomto kraji přes pět set pedagogů, přičemž více než čtyřicet z nich pocházelo přímo z oblasti nynějšího okresu Olomouc. Většina z nich byla popravena nebo zahynula v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Tito lidé, z nichž mnozí byli řediteli škol či členy ilegálních struktur, se postavili do čela odporu proti okupantům a zaslouží si naši trvalou vzpomínku a úctu.
Mezi oběťmi nacistické zvůle z řad učitelů vynikají například ředitel olomouckého učitelského ústavu dr. Jan Švábeník (zavražděn v Osvětimi roku 1942), ředitel olomouckého reálného gymnázia ing. František Rompart (umučen roku 1941 v Mauthausenu) či řídící učitel z Pňovic Jaroslav Novosádek, který byl zapojen do organizace odboje a podporoval parašutisty z SSSR, než byl roku 1942 popraven v Mauthausenu. Nelze opomenout ani Josefa Chudobu z Krčmaně (zavražděn v Brně) nebo Ladislava Lovečka z Majetína (popraven ve Vratislavi).
Zvláštní pozornost zasluhují učitelé angažovaní v komunistickém odboji. Mnozí z nich, již před válkou šikanováni pro své politické postoje, se v době okupace stali oběťmi ještě tvrdších represí. Patřil k nim i Rudolf Filip z Olomouce, vedoucí ilegální buňky KSČ (umučen v Osvětimi), a dále Vladislav Horník a Bedřich Václavík (oba zavražděni gestapem). Mezi dalšími obětmi figurují například Alexander Trusov, který zahynul při transportu vězňů do Německa, a další desítky pedagogů, jejichž jména zůstávají vepsána do paměti našich škol.
Komunističtí učitelé sehráli výraznou úlohu při koncipování a vedení domácího odboje. V mnoha případech byli nositeli jednotného revolučního postoje, který vyústil ve vedení partizánských skupin a zapojení do ilegálních struktur v rámci celé Moravy. Vzpomínku zasluhuje i Růžena Valentová z Olomouce, která byla zatčena za pomoc partyzánům a zahynula v Beskydech v roce 1944.
Období nacistické okupace zároveň ukázalo, jak se snahy o zničení českého školství staly součástí plánovaného kulturního a jazykového útlaku. Docházelo ke snižování počtu středních škol, uzavírání školních knihoven a nucené práci učitelů. Ve vyučování byla zaváděna německá ideologie, omezována výuka češtiny a v mnoha školách vládly nevyhovující podmínky. V roce 1941 se počet žáků ve třídách vyšplhal až na šedesát, přičemž pedagogové byli vedle výuky často nasazováni i na nucené práce.
Nacistická politika vycházela z přesvědčení, že širší vzdělávání slovanského obyvatelstva je nebezpečné. V listopadu 1940 byla vydána rasová směrnice, podle níž „pro české obyvatelstvo nesmí existovat vyšší škola než čtyřletá“. Cílem bylo zamezit kritickému myšlení a výchově k národní identitě. Učitelské povolání, ač obtížné, si tak i v těchto podmínkách zachovalo svou společenskou vážnost – mnozí pedagogové neustoupili ani pod tlakem a prokázali mimořádnou morální sílu.
Čeští učitelé se zapojili nejen do aktivní rezistence, ale rovněž sehráli důležitou roli při formování protifašistického vědomí mezi žáky a studenty. Jejich působení se stalo základem pozdějších pokrokových a antifašistických tradic, které si zaslouží být dále rozvíjeny.
Závěrem je nutno konstatovat, že heroismus pedagogů v odboji není jen historickou vzpomínkou, ale i důležitým prvkem současné společenské identity. Jejich příklad zůstává trvalým závazkem pro dnešní školství, kulturu paměti a výchovu mladé generace.
Buďte první! Přidejte komentář